Fulltextové vyhledávání

12. 12. Simona

Zítra: Lucie
Drobečková navigace

Úvod > O obci > Historie

Historie

První zmínky o obci

Zápis o založení osady Petrovice uložený v brněnském archivu pochází ze 13. století, z roku 1264, z období vlády Přemysla Otakara II. Jeho „pravou rukou“, rádcem a diplomatem byl Bruno ze Schauenburku – šlechtic a duchovní německého původu, působící v letech 1245–1281 jako biskup olomoucký. Ten dosud neobydlené oblasti severní Moravy zalidňoval pomocí lenního systému. Mezi nově založené obce patřily i Petrovice a velmi pravděpodobně i Hraničné, i když první písemné zmínky o obou obcích nacházíme v listinách až o století později – v letech 1364 a 1353, a to pod německými názvy Petiersdorff, Pettersdorf a Petersdorf nebo také počeštěné Petrowitz, Peterwitz, Petrovic a Hraničné, Hranicze, Hranice či Hraneczna. To již byla celá Morava Karlem IV. učiněna lénem českého krále v rámci utvoření soustátí zemí Koruny české. Hraničné i Petrovice patřily pod Domašovské léno olomouckých arcibiskupů.

15. a 16. století

Celé 15. století pak území obcí náleželo do majetku pánů z Kravař. Roku 1403 totiž získal Domašovské léno moravský šlechtic Petr z Kravař a Plumlova a připojil jej ke šternberskému panství, které mu – zcela zadlužené – odkázal Petr ze Šternberka. Petr z Kravař byl však obratný politik a nejen, že splácel dluhy věřitelů, ale svůj majetek postupně značně rozšířil. Panství po Petrově smrti v roce 1411 převzal jeho druhorozený syn Jindřich z Kravař a Plumlova. Ten však neměl potomky a jeho sestra Kateřina postoupila rodový majetek bratranci Petrovi Strážnickému z Kravař. Po něm dědil druhorozený syn Jiří z Kravař a Strážnice. Jiří neměl mužského potomka, ale zanechal po sobě čtyři dcery. Ještě za svého života se snažil, aby se dobře provdaly, protože i ony byly potenciálně dobré partie. Jeho smrtí v roce 1466 vymřeli pánové z Kravař po meči. Do období novověku tak osady Hraničné i Petrovice vcházejí jako součást Šternberského panství, které spolu s panstvím Dvorce a Moravský Beroun zdědila Ludmila, nejstarší dcera Jiřího z Kravař. Ta ho přinesla jako věno nejprve Albrechtovi z Postupic a po jeho smrti svému druhému manželovi Janovi Berkovi z Dubé a Lipé. Roku 1502 přešlo celé panství na jejich syna Václava Berku. Po Václavu Berkovi pak držbu rodového majetku převzal syn Ladislav, a dále v roce 1544, jako poslední z rodu Berků z Dubé a Lipé, jeho syn Jan Václav. V té době, konkrétně v letech 1535 až 1560, byla obec Petrovice spravována Domašovem nad Bystřicí (Domstadtl) a kněžím z Domašova občané pravděpodobně odváděli naturálie. Po smrti Jana Václava získala panství jeho jediná dcera Kateřina, která ho v roce 1572 připsala svému manželovi Karlovi, vévodovi z Münsterberka.

17. století

V období Třicetileté války (1618–1648) došlo zejména ve Šternberku k postupné národnostní výměně obyvatelstva, kdy česky mluvící měšťané byli  vytlačováni německými. Krajem v souvislosti s válkou opakovaně prošly morové epidemie. V průběhu druhé poloviny 17. století byla již kromě Šternberka zcela poněmčena i řada obcí šternberského panství, zejména v prostoru na sever až východ od města.

18. století

kostel-erb-1768.JPGPo zakoupení šternberského panství knížaty z Liechtensteinu v roce 1695 začalo období postupného hospodářského rozmachu, který trval po celé 18. století. V této době se na Šternbersku začalo rozšiřovat tkalcovství, kterému se zde nebývale dařilo díky příhodným klimatickým podmínkám pro růst lnu na celém území Nízkého Jeseníku. Vesnice odkázané pouze na obdělávání nevýnosné horské půdy se najednou staly důležitými prvky pomalu nastupující výroby a průmyslu. Došlo k rozvoji domácí tkalcovské výroby, která vyvrcholila ve Šternberku v roce 1790, kdy byla založena první tovární tkalcovna Norberta Langera. V samotných Petrovicích bylo pěstování lnu pro obec natolik důležité, že se tato tématika ocitla ve znaku obce. Ten znázorňoval hrotek nebo-li radlici, nejdůležitější část oradla, které se používalo při mýcení lesů i následném obdělávávní půdy. Byl ověnčen snítkami lnu s tenkými lístky a kulovitými plody.

V polovině 18. století, v období prusko-rakouských válek, se nedaleko od obce odehrála významná vítězná bitva slavného generála Ernsta Gideona Laudona. Šlo o bitvu u Domašova (30. června 1758), ve které Laudon napadl obří pruský transport zásob směřující do obléhané Olomouce a svým vítězstvím napomohl k ukončení pruské blokády. Okolní kraj však byl pruskými vojsky zcela zplundrován a navíc se 19. 6. 1764 přímo přes Petrovice přehnala prudká bouře, která zničila celou úrodu.

Starý dřevěný kostel v Petrovicích byl roku 1767 pro nebezpečí zřícení uzavřen a následně zbořen. Ještě téhož roku bylo rozhodnuto o stavbě nového kostela, který byl roku 1774 vysvěcen. Roku 1787 obec vystavěla faru. Fara stála při severní straně kostela, jednalo se o jednopatrový dům s hospodářskými budovami, které však delší dobu nebyly využívány, neboť obec byla zcela protestantská a nebyl zde stálý kněz. Náboženský fond usiloval o duchovního správce pro Petrovice; ještě roku 1787 se nastěhoval jako první lokální kaplan Wendelin Hornischer.

Na konci 18. století postihla Hraničné morová epidemie, která vyhladila většinu obyvatel. Ves byla následně vypálena a již nikdy nebyla obnovena. Sloučením obyvatel této vsi a nedalekých Petrovic vznikají kolem roku 1798 Hraničné Petrovice; německou většinou je ale nová obec stále nazývána pouze „Petersdorf“.

19. století

Začátek 19. století se nesl ve znamení napoleonských válek. Okolí Šternberka se stalo důležitým místem přesunů a táboření armád – ruských, francouzských i rakouských. V roce 1805 prošel městem konvoj asi 30 000 vojáků a těsně před bitvou u Slavkova se přímo ve městě setkali ruský car Alexandr I. společně s rakouským císařem Františkem I. Vojáci vracející se z prohrané bitvy pak do města zavlekli epidemii tyfu, které podlehlo na 2 400 osob. Dalším epidemiím, tenkrát cholery, čelily i jiné okolní obce – v letech 1832 a 1866 Horní Loděnice a roku 1836 Jívová. Jívová se navíc 2x vzpamatovávala z velkých požárů (1808 a 1863). Celkově však v průběhu 19. století postupně rostla hospodářská úroveň celého šternberska. Pěstoval se len a provozovalo tkalcovství a plátenictví. V samotném Šternberku byla roku 1821 založena textilní firma Norberta Langera na výrobu plátěného a bavlněného zboží a Šternberk se tak stal centrem lnářské oblasti i textilního průmyslu. Důležitá byla v regionu i těžba – těžilo se zde černé uhlí, železná ruda a pokrývačské břidlice.

Podrobný popis obce v 19. století přinesl Catastral Schatzungs Elaborat der Gemeinde Pettersdorf, tedy Vceňovací operát Stabilního katastru pro ves Petrovice z roku 1834. Autor v něm dopodrobna poznamenal stavy hospodářského zvířectva i běžný oběd tehdejších obyvatel. V čase sepsání operátu zde žilo 424 obyvatel. Z tohoto bylo 200 mužů a 224 žen. Všichni dohromady tvořili 105 rodin v 62 domech. Z toho se 27 rodin uplatňovalo výhradně v zemědělství, 9 rodin se živilo pouze řemeslem. Žádná rodina se nezabývala současně řemeslem i zemědělstvím. Zbývajících 69 rodin z podruží a výměnků se zabývalo z větší části prací nádenickou. Děti mohly navštěvovat místní školu. Zdejší obyvatelé se živili tím, co jim nabízela vlastní země. Vzhledem k velkému počtu dobytka v obci se strava sestávala často z uzeného vepřového masa a čerstvého hovězího masa. Vepřové bylo v zimním období připravováno dvakrát až třikrát týdně, hovězí pouze o svátcích a nedělích. Většina jídel se doplňovala moučnými pokrmy nebo častěji bramborami. Dále mléčnými výrobky, obilím, luštěninami a žitným chlebem. Pivo se tu pilo poměrně málo a pálený alkohol na podhorské poměry kupodivu zřídka. Podle soupisu se v roce 1834 v obci chovalo 20 koní a 66 volů, 145 krav a 40 telat. Koně, nejčastěji vlastního chovu, byli zde běžného plemene vhodného k polním a lesním pracím. Ve stájích byli krmeni pšeničnou, žitnou slámou a hrachovinou a ovesným obrokem, v létě byli na pastvině. Krávy byly rovněž v zemi běžného druhu. Pocházely z vlastního chovu a hospodáři je vyháněli přes léto na obecní pastviska, jinak byly krmeny ještě slámou, zelenou travou a mimo jateční účely byly dojeny pro výrobu mléčných výrobků. V pokročilejším věku byly dobře krmeny a následně prodávány řezníkům. Vepřový dobytek byl polského druhu a chován spíše pouze pro domácí účely. Byl krmen bramborami, ječmenným a ovesným šrotem, žitnými otrubami a odpady z mlatu a domácnosti. Chovalo se množství drobného hospodářského zvířectva, kuru a hus.  Všechny přebytky z domácího chovu se prodávaly ve Šternberku, kde se konal každý pátek trh.  Nejdůležitější plodinou byly brambory. Z obilovin to bylo žito, oves a proso. Dále pohanka a luštěniny, jejichž význam ovšem postupem doby klesal. Ve vlhké půdě kolem petrovických potoků hojně rostl len. (Zdroj: Šindelka, Václav (2009): Ves Petrovice a tamní hospodáři 1590–1695. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita, Brno. Dostupné z www http://is.muni.cz/th/146940/ff_b/)                                                                                                         

V letech 1836–1840 se provádělo terénní vojenské mapování na Moravě a ve Slezsku. Bylo součástí II. vojenského mapování, k němuž dal popud císař František II. Výsledkem byly mapy v měřítku 1:28 800, na kterých byly zaznamenány cesty, zděné budovy, kamenné mosty, pole, louky a pastviny, lesy, rybníky a vodní toky. Podle výkazu odevzdaného představenými obce u příležitosti vypracování stabilního katastru bylo v obci shledáno 24 koní, 93 volů, 216 krav, 79 jalovic, 30 ovcí a 160 prasat Po stranách každého mapového listu je soupis obcí a ke každé z nich počet domů a stájí a počet možných ubytování mužů a koní. Díky tomu víme, že v Petrovicích bylo v době mapování 62 domů a 12 stájí a bylo zde možné ubytovat 48 vojáků a 24 koní; počet obyvatel ve vesnici přesahoval 400.

V roce 1838 byl v Petrovicích zřízen „fond chudých“. Z jeho prostředků byl zakoupen domek, kam byli umísťováni staří lidé, kteří už nemohli pracovat a neměli na živobytí. Sedláci jim poskytovali jídlo a také přispívali na fungování tohoto zařízení. Dochovaný sešit příspěvků koloval dům od domu a podepisovali se ti, co přispěli.

Mezi lety 1840 a 1850 došlo k  úbytku populace; roku 1850 zde žilo pouze 377 obyvatel.mapa_1840.jpg

Na základě císařského nařízení z roku 1849 vznikly nové základní správní jednotky, okresy, jako náhrada za původní panství. Od roku 1850 byly tedy Hraničné Petrovice samostatnou obcí šternberského okresu.

V roce 1854 byly v petrovickém kostele umístěny 1. varhany a roku 1858 byly Petrovice povýšeny na farnost. Roku 1870 bylo vytvořeno sousoší piety u staré cesty směrem k místu, kde dříve leželo Hraničné.

Roku 1880 postavil Eduard Mader patrový dům číslo 17 pro bydlení a varhanářskou dílnu syna Josefa (dnešní kulturní dům). Josef Mader se s manželkou Anastásií později stal majitelem tohoto domu, ve kterém vychovali čtyři děti. Při dílně byla zřízena i malá slévárna na výrobu zinkových píšťal.

Od roku 1880 zaznamenávala obec výrazný úbytek české populace. Celkový počet obyvatel dosáhl roku 1895 čísla 498. Tito lidé žili v celkem 73 domech. Hornatá krajina nenabízela nejlepší podmínky k zemědělství, ale přesto se lidem dařilo. Na polích se pěstovalo žito, brambory, len, oves, pšenice a ječmen. Obilí se zpracovávalo v Petrovickém mlýnu (Petersdorfer Mühle) v údolí řeky Bystřice. V okolí fungovalo několik kamenolomů na břidlici.

varhanářská-dílna-1909.jpg

Počátek 20. století

V roce 1911 se večer dne 9. června do Petrovic přihnala bouře, během které udeřil blesk do křížku na věži kostela. Silný požár však tehdejší ruční stříkačky uhasit nedokázaly a tak vyhořela celá věž včetně hodin a zvonů. Oprava kostela proběhla velmi rychle.  Podle německé kroniky obce byly nové varhany získány po požáru jako dar rodiny Maderových, která měla přímo v Petrovicích varhanářskou dílnu. Byly postaveny ještě roku 1911.

I. světová válka

Život v Evropě se změnil v roce 1914, když 28. července vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a byla vyhlášena všeobecná mobilizace – vypukla 1. světová válka. O den později, 29. července, probudily obyvatele Hraničných Petrovic zvuky trumpety. Kurýr že Šternberka vyhlašoval v okolních vesničkách onu mobilizaci manifestem císaře Františka Josefa I. "Mým národům".  Již 2. srpna se petrovičtí muži rozloučili se svými rodinami. Celá vesnice se sešla a společně vyprovodila vojáky na nádraží do blízkého Domašova nad Bystřicí. Brzy začaly přicházet zprávy o dějích na frontě. Rodiny vojáků byly plné obav. Každou neděli nahlíželi lidé do úředních záznamů, jestli zrovna jejich manžel, otec, syn, vnuk či milý nepadl. V září přišla zpráva o úmrtí prvního vojáka z Petrovic. Práce na polích byla pro ženy, starce a děti, kteří ve vesnici zůstali, velice náročná. Museli vypěstovat potraviny pro sebe i pro armádu. Každá vesnice musela odevzdávat určité dávky svých zásob. Práci komplikoval také odvod koní na frontu. Všechny životní potřeby byly vzácné. Lidé nebyli schopni splnit požadavky na dodávky pro armádu, nic by jim nezbylo. Proto začali vojáci kontrolovat, jestli je zemědělci nešidí a odvádí opravdu maximum, co můžou. V roce 1917 byla ve vesnici komise, která kontrolovala výnosy plodin a hledala ukryté potraviny. Do konce války se v Petrovicích objevila ještě několikrát. Lidé museli také odevzdat všechny kovy – předměty z mědi, mosazi, zinku i cínu. To znamená žehličky, koňské zvony nebo dokonce i cínové trubky z kostelních varhan a vše jen za malou kompenzaci. Následně byl zaveden systém karet. Za tyto karty obdržel každý jeho příděl chleba, mouky, cukru, sádla a dalších potřebných potravin. Také mýdlo, petrolej a ostatní spotřební zboží bylo přidělováno. Lidé měli stálou možnost k odběru válečných dluhopisů. Tímto způsobem spoření přišly obce, spořitelny i jednotlivci o spoustu peněz. Zemědělské příjmy se rapidně snížily. Projevila se nepřítomnost mužů. Vláda se tak rozhodla zprostit zemědělce vojenské služby. Cena potravin stále stoupala a lidé pociťovali hlad. Velká válka (jak byla 1. světová válka nazývána před rokem 1939) skončila 11. listopadu 1918. Ve stejný den zaniklo Rakousko-Uhersko. Před válkou žilo v Hraničných Petrovicích 462 obyvatel.  Během 4 let zemřelo doma na následky války 6 lidí, 28 padlo na frontě a pouze 5 mužů se vrátilo živých.

První republika

28. října 1918 vznikla samostatná Československá republika. V některých jejích částech ovšem výrazně převažovalo německé obyvatelstvo. Ihned po vyhlášení republiky odjeli němečtí poslanci z českých zemí do Vídně, odkud vyhlásili samostatné německé provincie – jednou z nich byla i Sudetenland zabírající severní Moravu a Slezsko (do ní tedy patřily i Hraničné Petrovice). Nedaleký Šternberk byl dokonce jedním z opěrných bodů německého nacionalismu v Sudetech. 30. 10. 1918 zde vznikl německý Výkonný výbor německého Národního shromáždění, který si samovolně přisvojil řízení městské správy i celého šternberského okresu. Na další den svolal tento orgán tzv. Volkstag – tábor lidu. Toto shromáždění se přihlásilo k Rakousku a naopak se distancovalo od začlenění do nově vzniklé republiky. Československá vláda se obracela na německé obyvatele nejprve s návrhy na jednání, když tyto selhaly, rozhodla se prosadit suverenitu nového státu mocí. Od poloviny listopadu zahájilo československé vojsko obsazování německých území – Šternberk byl obsazen 18. 12. 1918. Německému Výkonnému výboru byly předloženy podmínky kapitulace. Dne 19. 12. 1918 se v katolickém spolkovém domě (dnešní Sokolovně) konalo shromáždění německého obyvatelstva, kde byl vyhlášen protest proti převzetí města českým vojskem. Ale situace v celé republice se měnila, zemské vlády v jednotlivých provinciích se rozpadly a jejich představitelé vesměs prchli ze země.

V únoru 1919 se v německých oblastech Československé republiky rozvinula kampaň do voleb rakouského parlamentu, kterou české úřady zakázaly. I v Petrovicích se v únoru 1919 objevil člověk jménem Emil Bartnert ze Šumperka a na místní schůzi založil pobočku DNSAP (Německá národně socialistická strana dělnická) – tato strana neuznala příslušnost Sudet do Československa, ani existenci československého státu. Ti, kteří do strany chtěli, museli zaplatit 165 korun československých jakožto členský poplatek. V Petrovicích se do této strany zapojilo a společně se scházelo celkem pět obyvatel. Měli svého pokladníka i zapisovatele.

Na protest proti znemožnění účasti německého obyvatelstva na volbách do parlamentu Německého Rakouska se v řadě měst po republice – mimo jiné i ve Šternberku – konala 4. března 1919 protestní demonstrace.  Na šternberském náměstí se sešla velká skupina lidí, účastnilo se jí i několik mužů a žen z Petrovic. Místo pokojného přečtení protičeskoslovenského projevu však došlo k projevům násilí, které skončily střelbou mezi vojáky a davem. Demonstraci nepřežilo 15 civilistů a 2 vojáci, dalších asi osmdesát lidí bylo zraněno – Šternberk se tak v ten den stal jedním z nejkrvavějších míst v republice. Mezi mrtvými byli i dva muži z Petrovic. Při porovnání seznamu mrtvých a příjmení vyskytujících se v německé kronice mohlo jít o 42letého kočího Aloise Längera a 36letého pekaře Franze Maiera. Mrtví byli pohřbeni na šternberském hřbitově.

Ještě spoustu let po válce byl nedostatek petroleje, který byl i v Petrovicích potřebný pro svícení. Jediný dům, který měl acetylenové osvětlení, byl hostinec U Kance. Tak se obyvatelé rozhodli do obce zavést elektrický proud. Elektrárna ve Šternberku převzala výstavbu elektrického vedení z Loděnice do Hraničných Petrovic. Postarala se také o vytvoření lokální sítě a instalaci do domů. V říjnu roku 1919 bylo vše hotové a vedení se mohlo rozjet. Lidé byli z elektrického proudu nadšení. Do této doby byli zvyklí na petrolejové lampy a ještě předtím na lampy olejové. Kupní smlouva byla nakonec uzavřena na čtyřicet let. Při stavbě se ale architekt dopustit značných chyb, které hned během první zimy vedly k poruchám napájení. Vedení bylo složeno z dřevěných sloupů spojených ocelovými dráty, což byl kámen úrazu. Mlhavé a vlhké podzimní počasí způsobovalo zkraty vedení.  V zimě zase jinovatka, která se na drátech držela, často způsobila jejich přetrhnutí. Dráty byly ve vlhkých místech izolovány papírovou izolací napuštěnou dehtem, aby bylo vedení proudu obnoveno. To vedlo ale opět ke zkratu a navíc to bylo životu nebezpečné. Dva koně a dokonce jeden mladý muž byli usmrceni, protože se dostali do těsné blízkosti protrhaného vedení. Šternberská elektrárna přecenila své schopnosti. Přestože nainstalovala moderní parní turbínu, nebyl proud v noci dostatečně výkonný. Lidé museli stále používat petrolejové lampy. Lepší a zajištěnější bylo napájení až po letech, když byly technické chyby opraveny.

Okolní krajina byla zřejmě obecně považována za zdravou a vhodnou k odpočinku i poznávání přírody. Přímo v naší obci pořádala v roce 1920 různá setkání a oslavy německá mládežnická organizace Wandervogel (Stěhovaví ptáci). Přijížděli sem její členové ze severní Moravy.  Hlavní myšlenkou celého hnutí Stěhovavých ptáků bylo vyvést mládež ven ze zatuchlých tělocvičen, hospod a studoven do přírody, jitřit vnímání romantiky a probouzet u ní zájem o své kořeny. Politika je nezajímala, za což bylo hnutí zejména po 1. světové válce kritizováno.

V obci byl roku 1921 postaven památník před místním hostincem U Kance na památku obětem první světové války. Pomník byl postaven podle návrhu profesora Kleina ze Šternberka. Celková cena pomníku se vyšplhala na deset tisíc korun československých. Tato částka byla vybrána mezi obyvateli vesnice. V srpnu roku 1921 byl pomník odhalen.

Roku 1923 bylo vzhledem k nedostatku potravin mnoho dětí zejména ve městech podvyživených. V petrovických rodinách se tak během prázdnin ocitlo několik brněnských dětí, které sem poslala německá sociální péče pro mládež sídlící v Brně, aby se zde zotavily na horském vzduchu a dostaly potřebnou stravu.

Místní márnice byla v roce 1927 přesunuta na hřbitov za vesnici, kde pro ni byla postavena nová budova.

Roku 1928 počet obyvatel klesl na 387. Domů bylo celkem 70. O vánocích v roce 1928 (přímo v noci z 25. na 26. prosince) zloději vykradli obecní kasu s obsahem 564 korun československých. 

V červenci 1929 bouřka zničila velkou část úrody. Tento rok také klesla cena obilí. Žito stávalo 180 Kčs a nyní spadla cena na 80 Kčs. Cena ovsa se změnila ze 170 Kčs na 100 Kč. V zimě pak přišly až čtyřicetistupňové mrazy, které naprosto zničily ovocné stromy, a sníh zasypal cesty, které byly dlouho neprůjezdné. Krutá zima však naštěstí vyhubila myši, které na přelomu 20. a 30. let přenášely ve vesnici mor.

V roce 1930 byly postaveny 4 nové domy. Ve třicátých letech 19. století byl na severovýchodní okraj obce přemístěn hřbitov.

Ekonomická krize, která započala krachem na newyorské burze 24. října roku 1929 tzv. černým čtvrtkem (v Evropě až 25. října tzv. černým pátkem), zasáhla obec roku 1931. Opět poklesla cena obilí a zadluženost venkovského obyvatelstva rostla. V tomto roce byl přesto zakoupen nový zvon do kostela. Vesnice se také nevyhnula záplavám, které pokryly pole, komunikace a zatopené byly i některé budovy.

Roku 1932 koupila Heřma Musilová v Hraničných Petrovicích tvz. dědičnou rychtu.  Nato v roce 1933 koupil Antonín Malecký další usedlost v Petrovicích, takže v celé obci byly jen dvě české rodiny a to z celkového počtu 80 domů.

nová-škola-1935.jpgLidé si začali stěžovat na nedostatek pracovních míst, rostoucí daně a zadluženost občanů. V tomto roce založil Konrád Henlein politické hnutí Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), které se v roce 1935 přeměnilo na politickou stranu Sudetendeutsche Partei (SdP). 18. října se pořádala protestní akce před městským úřadem ve Šternberku. Zadluženost ekonomicky slabších rolníků se zvýšila, a tím i nebezpečí prodeje německých farem Čechům. Cíl českých rolníků byl jasný: přesun německých obyvatel do Sudet a dál k hranicím. Skrytý boj začal. V Petrovicích tomu nebylo jinak. Vesnice ležela v hraničním území mezi Čechy a Sudetskými Němci. Brzy vyplavala na povrch národnostní nenávist. V létě byla založena místní pobočka Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), v příštím roce již SdP. Ta zaznamenala neobvyklý nárůst členů. V Petrovicích bylo v SdP ze začátku méně mladých lidí. Příliv těch starších vytvořil ale velice silné politické seskupení. Situace mezi Čechy a Němci se nadále zhoršovala.

V roce 1938 se konaly obecní volby, ve kterých petrovičtí Němci, tak jak všude jinde v německém území, hodlali postavit jednotnou henleinovskou kandidátku. Jenže petrovičtí Češi se usnesli, že splní svou volební povinnost a postaví kandidátku českou, i když bylo málo pravděpodobné, že by byl jejich kandidát Jaroslav Musil zvolen. Když Češi podali svou kandidátní listinu, u Němců to vzbudilo úžasný poplach. Právě za týden po odevzdání listiny někdo pokácel všechny stromy v ovocném sadu jak panu Musilovi, tak panu Maleckému. A kromě toho panu Musilovi rozbili úplně nový kombinovaný sací stroj. V den voleb bylo odevzdáno pro Jaroslava Musila 17 hlasů, z toho 3 německé. Počet hlasů pro vstup do zastupitelstva byl 20, takže kandidát neuspěl.

Mnichovská dohoda a II. světová válka

10. října roku 1938 odpoledne přijela do Petrovic polní dělostřelecká baterie říšské německé branné moci, která byla německými obyvateli Petrovic nadšeně vítána u tzv. Schenkova mlýna. Veškeré domy, až na dvě české usedlosti, byly ozdobeny prapory s německým křížovým hákem. Tentýž den ráno prošel Petrovicemi český prapor pěchoty, který zde chvíli odpočíval. Německé vojsko se ke zdejším českým rodinám chovalo celkem nevšímavě. Strávilo zde celé 3 týdny a mezitím pořádalo pro německé obyvatelstvo různé přednášky u pomníku padlých, koňské dostihy atd. Samozřejmě, že chvála Hitlera byla u petrovických Němců nesmírná. Pálili československé prapory, obrazy prezidenta T. G. Masaryka a Dr. Edwarda Beneše. Dokonce se zbavovali českých knih. Zdejšímu obyvatelstvu bylo slíbeno, že se mu díky říšsko-německé vládě pomůže zvelebit zdejší hospodářství. Pole měla být celkově odvodněna, měly být vykopány jímky, nakoupeny hospodářské stroje a nářadí i umělá hnojiva. Žádné odvodňování však neproběhlo, zhotovena byla pouze jedna jímka, ale skutečně získali více hospodářských strojů, ovšem pouze Němci, Češi nic. Nastaly první odvody do říšské německé branné moci. U odvodu přemlouvala odvodní komise oba Čechy (tj. Musila a Maleckého), aby se připojili k německé straně a vstoupili do branné moci. Slibovali jim mnohé výhody. Ti však kategoricky odmítli veškeré nabídky a byli tudíž vedeni v záznamu jakožto příslušníci československé armády.

10. září roku 1939 začala druhá světová válka. Oba Češi po celou dobu okupace horlivě poslouchali, i s čeledí, ruský a anglický rozhlas. Malecký byl za tento čin udán a jen díky nedbalosti německého četníka nedošlo k jeho potrestání. U tohoto českého obyvatele vesnice tři němečtí dezertéři vykopali zemákové sazenice, protože měli hlad. Když jim ale pan Malecký donesl bochník chleba, sazenice opět vrátili na jejich místo. Zdejší polské a ukrajinské dělnictvo pracující u německých hospodářů rozšiřovalo u Čechů zprávy ze své domácnosti a Češi s nimi opět poslouchali cizinecký rozhlas. Petrovičtí Češi byli ve spojení s partyzánem Jindřichem Vláčilem z Radíkova u Olomouce a sjednalo se, že v případě potřeby, bude do obce vysláno patnáct partyzánů.

Po okupaci Mladějovic sebrali Němci roku 1941 hospodářství v Mladějovicích třem sirotkům: Františkovi, Ludmile a Marii Šnevajsovým a všichni tři měli být dáni jako dělníci do různých německých usedlostí. S velkou námahou se ale Jaroslavu Musilovi podařilo u německého pracovního úřadu vymoci, že všichni tři dostanou práci v Petrovicích. Tím posílil českou menšinu v obci, což se podstatně projevilo po osvobození v roce 1945. V této době bylo v obci jen 14 Čechů s nedospělými dětmi a proti tomu 450 německých obyvatel.    

Dne 3. května roku 1945 se v Hraničných Petrovicích objevil německý vojín a hlásal příchod německého vojska. Druhý den přijelo asi 180 říšskoněmeckých vojínů na tancích a motorizovaných dělech, úplně zdecimovaných. 5. května se v obci objevila Rudá armáda, která u kostela svrhla několik bomb na tábořící Němce a zapálila úplně celou faru i s matričními knihami. Při bombardování zemřel německý farář a tři němečtí vojáci. Dopoledne se německé vojsko přesunulo směrem ke Šternberku. Před polednem se v obci objevili tři ruští jezdci a o půl třetí odpoledne vpochodovala do obce sovětská pěchota. Ihned zabavili Němcům jejich koně, aby nemohli utéct.  V té chvíli byli Češi osvobozeni. 10. říjen 1938 byl 5. května 1945 odčiněn. Těžko lze popisovat nesmírnou radost místních Čechů a ukrutné zklamání místních Němců. Češi měli okamžitě v rukou bílé, modré a červené kusy látky a za chvíli vlály v Musilovic usedlosti československé prapory, tam se též dostavili sovětští hrdinové pro informace. Ruské vojsko dostalo rozkaz všechen hovězí dobytek až na jednu dojnici v každém hospodářství, zrekvírovat a odehnat do stodoly a na dvůr Jaroslava Musila. Zrekvírováno bylo celkem 230 kusů dobytka. Dobytek byl hlídán sovětskými vojíny, dojen a poklízen Němci. Mléko bylo většinou pro sovětské vojsko. Rusy se to v okolí jen hemžilo. Často spávali venku ve stanech. V druhé polovině června roku 1945 začalo vojsko opouštět zdejší kraj různými směry, hlavně na východ. Do té doby Němci téměř nevystrčili hlavu z bytů. Mezitím si čeští obyvatelé Petrovic zažádali na okres o vytvoření nové pouze české samosprávy, a bylo jim vyhověno. Obec se musela dál znovu do pořádku. Vznikla česká škola. Německý farář byl odvolán a dosazen český.

I když v Petrovicích poválečný odsun německého obyvatelstva neproběhl až tak zhýralým způsobem jako v jiných českých městech, příjemný tedy rozhodně nebyl. Například starosta obce Richard Benisch byl hrubě vyslýchán partyzány a nakonec všechny muže, kteří byli někdy členy SdP, odvezli do tábora a tam je podrobovali výslechům. Na následky brutálního vyslýchání dokonce tři lidé zemřeli a několik bylo těžce zraněno.  Druhým trýznitelem Němců byli ruští vojáci. Sebrali jim všechny věci, od oblečení po potraviny.  Lidé si je proto raději zakopávali v lesích či na polích. Zabavili jim živnosti a dokonce znásilňovali ženy i dívky. Takto žili v Petrovicích skoro rok. První transport proběhl 21. června roku 1946 a poslední 10. října roku 1946. Po tom všem, co na nich bylo spácháno, museli tito lidé opustit své domovy. A přitom tu některé rodiny žily po mnoho generací, už od roku 1652. 23. prosince 1946 byly už skoro všechny domy v Petrovicích znovuosídlené českým obyvatelstvem.

Druhá polovina 20. století

Roku 1952 bylo v Petrovicích založeno JZD (Jednotné zemědělské družstvo). Zakládajících členů bylo celkem šest a obdělávali okolo 100 ha půdy. Panu Šnevajsovi a panu Musilovi byly odejmuty jejich výhodně situované pozemky a byly jim určeny jiné. V listopadu bylo JZD rozpuštěno, a to po necelém roce fungování. Bylo to z důvodu malého počtu členů, takto nemohlo JZD prosperovat. 

Z pohledu dnešní doby se dne 7. května roku 1953 stala velká rarita. Napadlo před 35 cm sněhu a bílá pokrývka vydržela celé dva dny. Také se ale stala jedna nemilá příhoda, když desetiletý chlapec zapálil jednu z místních stodol. V roce 1954 se opět opakoval požár, tentokrát ovčína a opět jej založily malé děti. Zahynulo celkem 185 ovcí. V tomto roce se také konal pohřeb pana Josefa Maleckého. Jeho smrt byla velice neobvyklá, protože byl zasažen bleskem při cestě domů z pole. Spolu s ním šla jeho žena, která naštěstí utrpěla jen malá povrchová zranění, ale také měla následně problémy se zrakem.

Roku 1955 byl zatčen správce místního zemědělského statku Josef Frölich. Byl odsouzen na 10 let žaláře za „protistátní činnost“ a stejně tak i jeho pomocník Edward Jakůbek. V září přišli do Petrovic tajemník okresního národního výboru a jeho další členové s dotazem, kdo by chtěl předat své hospodářství do společného vlastnictví. S tímto návrhem souhlasili skoro všichni zemědělci a 1. října už nastoupili jako zaměstnanci. František Šnevajs se dokonce odstěhoval z Petrovic a založil si vlastní hospodářství u Moravského Berouna, aby nepřišel o svá vlastní pole. Jediným sedlákem, který v Petrovicích hospodařil sám, byl pan Jaroslav Musil.  Netrvalo ale dlouho a i on byl zlomen. V roce 1956 předal hospodářství jednotě a z Petrovic se tím stal „socialistický sektor“.

V roce 1958 byli na letní práce pozváni brigádníci ze Slovenska a Maďarska. Nakonec zůstali v obci celý rok. Jenže v listopadu roku 1959 byla vykradena obecní pokladna. Zloději si odnesli celkem 23000 Kčs. Tyto peníze měly sloužit i na výplaty brigádníků. Pachatele se nepodařilo najít a tak se peníze musely sehnat jinde.

Roku 1962 počasí zase překvapilo a v červnu napadlo 6 cm sněhu.

V roce 1964 se slavilo 700 let od založení obce. Přesné datum založení vesnice zjistil Augustus Ficker (autor německé petrovické kroniky) díky zápisu v brněnském archivu. Tento rok byl naplněn prvenstvími.  Byly postaveny první a jediné bytovky v obci a také se ve vesnici objevilo první auto. Až v tomto roce se zvýšil počet rodin, které měly doma televizor. V obci opět hořelo – maličké děti ve věku 2 a 3 roky zapálily stodolu se čtyřmi vagóny sena.

20. výročí od osvobození oslavili Petrovičtí velice radostně. Roku 1965 se pořádala velká akce a celá obec se začala zvelebovat. Byl vybudován nový rybník a opravena budova pro mateřskou školu. Nebyly by to Petrovice, kdyby ten rok nevypukl požár. Jenže tentokrát za ním výjimečně nestály děti, ale závada komínu.

Rok 1968 přinesl i do Petrovic velice depresivní náladu, přesto se oslavilo 50. výročí vzniku ČSR.

Pro nízký počet žáků byla v roce 1975 v obci zrušena škola a děti dojížděly do školy v nedalekém Domašově nad Bystřicí, se kterým od tohoto roku sdílela obec místní národní výbor. V roce 1975 v obci začal vznikat fotbalový klub. Od tohoto roku se také přestala psát kronika.

S Domašovem nad Bystřicí byla obec spojena až do roku 1990. Dne 24. 11. 1990 se konaly v obci první volby do Zastupitelstva obce Hraničné Petrovice.  Obec od té doby funguje jako územně samosprávný celek, spravuje své záležitosti v samostatné působnosti, má vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Po roce 2000 by osamostatnění už vůbec nebylo možné, protože zákon o obcích stanovil jako jednu z podmínek pro osamostatnění nejnižší počet 1000 obyvatel. Se samostatností obce v roce 1990 byla obnovena obecní kronika.

 

Počasí

Středa Polojasno až oblačno se sněhovými přeháňkami 4/-2 °C
Čtvrtek Skoro jasno 2/-3 °C
Pátek Zataženo 1/-3 °C
Sobota Jasno -1/-4 °C